+420 774 618 682 sochy@machalova.cz

Jak voní hlína

Je to vôňa zeme a vody. V jednom ožívajú a ja cítim úžasnú silu zeme, vôňu dažda, mora a vetra. Je isté miesto, kde tu vôňu cítim najintenzívnejšie. Volám to Polianková vôňa. Z ťias, keď som videla mi utkvela v pamati vôňa hliny v lese , zostal mi aj naskenovaný obraz každej žilky v liste, v dreve, vlnenie malého potôčika.

Jak se Vám to stalo?

A nemyslí tím zrovna, jak jsem objevila talent, nebo jak jsem se ocitla na tomto světě, či jak jsem vyrostla do krásy, ale myslí tím, jak se stalo to, že jsem přišla o zrak. Tím, že nevidím již víc než deset let, tak mi někdy déle trvá, než si uvědomím, na co se mě vlastně dotyčný zrovna ptá? Mezi známými se o tom moc nemluví. 

Hádej kdo jsem?

Tato otázka někdy padne, když jdeme městem a potká mě někdo známý. Místo, aby se představil svým jménem, kdo je, tak řekne „hádej kdo jsem?“ Musíte uznat, že se mi nechce pokaždé hádat, kdo jste. Zkuste si představit, že byste měli hádat u každého, koho byste potkali, kdo to vlastně je. Máte jiné starosti, chcete se pobavit o nějakém tématu.

Konverzace na úřadech

Je to zvláštní, ale stává se mi to většinou u lékařů, kteří mne neznají. Přijdu do ordinace s doprovodem, který netuší, co mi je a jaký mám problém. Lékař oslovuje můj doprovod a já jsem tam jako malé tříleté dítě s matkou. Vypadá to asi takto: Doktor na doprovod „Vysvlečte ji. A jakou měla teplotu?“ A já na doprovod: „Řekni mu, že 39 “.

Kdo se o mě stará?

No zkuste se zeptat ženy, která má na starosti domácnost a odpoledne jde do dílny, tak ji akorát naštvete. Deset let jsem bydlela v bytě sama se svým psem a teď mám mnohem víc uklízení, vaření, praní, žehlení a tak. Ne, opravdu nemáme služku. Po obědě jdu do dílny a tam jsem někdy do pozdního večera. 

Ztráta zraku

Strata zraku prichádzala postupne, učila som sa viac spoliehať na hmat a sluch. Keď som sa jedného dňa ocitla v tme, nebola som nepripravená. Absolvovala som výcvik v rehabilitačnom stredisku. Tam so zistila, že aj nevidiaci môžu viesť plnohodnotný život ak o to stoja. 

Kde beru inspiraci?

Představivost mám živou díky tomu, že jsem se mohla do 22 let dívat. Když slyším báseň, píseň, nebo se venku procházím, tak mi vše evokuje obrazy. Potom dokud to nevymodeluji, tak nejsem spokojená. Ráda chodím na výstavy fotografií a obrazů. Manžel mi popisuje co vidí a já to pak v hlavě taky nějak „vidím".

Svoju lásku ke hlíně si nenecháváte pro sebe, prozradíte víc?

Chcela by som, aby aj iní poznali ten príjemný pocit z práce s tvárnou hlinou a potrebujem aj kontakt s ľuďmi. Príjemné s užitočným spájam v práci v keramických kurzoch na základných a materských školách, v materských centrách kde pracujú malé deti spolu s mamkami. To je potom radosti pri prehliadke hotových výtvorov.

Jak je možné, že tak modeluješ?

Jsem moc vděčná za to, že to můžu dělat. Myslím, že je to srovnatelné s hudbou. Člověk si v hlavě umí prozpěvovat hudbu a nemusí ji zrovna slyšet, aby si ji připomenul. Já mám takové představení v hlavě, ale v obrazech. Tím, že jsem kdysi viděla, se mi v hlavě tvoří obrázky při zvucích, vůních a podnětech. Nemám v hlavě tmu.

Trošku o práci

Při modelování nepoužívám žádné nářadí, jen při vydlabávání používám vydlabávátko. Pořebuji mít stále kontakt s hlínou a tak jsou mi nástroje na obtíž. Jen pro představu. Taková socha 110cm velká má za mokrého plného stavu cca 40–50 kg. Po přibližném vytvarování sochy ji rozřežu na třetiny a vydlabu ji tak, aby stěna měla tloušťku tak do 2cm.

Nedá se s tím nic dělat? Znám jednoho...

Ne, nedá. Nejhorší je falešná naděje. Smířila jsem se s tím a vy se s tím smiřte taky. Byla jsem za „nej“ lékaři a nehledám žádného léčitele i kdyby někdo znal toho zaručeně nej… Ono je to tak. Hledala jsem cokoliv, co by mi pomohlo a samozřejmě i mnohé léčitele. Tak např. jeden Relaxační pán. Sotva jsme se pozdravili už mi hned promlouval do duše.

Výpal

Po řádném proschnutí je na řadě výpal. Sušíme 12h a výpal také trvá 12 hodin. Chladne to ještě déle. Po otevření přichází okamžik pravdy. Buď radost, nebo zklamání. V peci totiž socha může prasknout. A není to jedna prasklinka, ale někdy se socha roztrhne na mnoho částí, doslova bouchne. Stačí, aby zůstala v hlíně malá vzduchová bublinka.

Oblékáš se velmi vkusně. Kdo tě obléká?

Někdy se začneme s manželem smát, protože on mě tak akorát vysvléká, ale oblékám se sama. Mám cit pro barvy a nemám problém, když mi popíšou barvu. Umím si k ní zkombinovat nějakou jinou věc. Mám oblíbené barvy, které ráda nosím a mám z nich dobrý pocit. Ráda si vybírám oblečení podle hmatu střihu, materiálu.

Recenze Mgr.Art. Juraj Jaroš

Tvorba nevidomé sochařky Marianny Machalové -Jánošíkové je v zevšeobecňujícím významu POZVÁNÍM. Autorka nabízí divákovi pohled pootevřenými dveřmi své „třinácté komnaty“, kam ho zve na zamyšlení i spoluúčast. Její privátní myšlenkový svět se prostřednictvím sochařských děl nenuceně zpřístupňuje pomocí výtvarného jazyka, který je pro Mariannu přirozený a který je jí vlastní.

Příběh sochařky

Keď jej rovesníčky riešili diskotéky a chalanov, ona prišla o zrak. Na osud sa však nehnevá. Veď jej dal milujúceho manžela, zdravú dcérku a dar tvoriť krásne sochy. Stretnutie s ňou vám okamžite zlepší náladu. Marianna Machalová – Jánošíková (40) je veselá, usmiata a optimisticky naladená osôbka.

Vystavujete?

Pořádám výstavy. Osloví mě nějaká galerie, nebo já nabídnu svoji práci a potom se domluvíme. Mám radost, když se přijdou lidé podívat na moje sochy. Stává se, že si objednají a koupí sochu lidé, co umění rozumí a sbírají ho. To potěší hodně. Občas se někomu socha tak líbí, že si ji koupí i místo nového radiátoru do nového domu.

Výstavy, kde všude jsou moje stopy

Hlinené stopy zanechávam od východu Slovenska až po západ Čiech. Spolu je to za posledných 9 rokov asi 20 výstav. Pre niektoré nadácie vytváram sochy, z ktorých výťažok v dražbe je použitý na pomoc nevidiacim. Niektoré výstavy sú predajné a tak sú moje práce aj v súkromných zbierkach.

Napište nám

Prohlašuji, že jsem se seznámil(a) se Zásadami zpracování osobních údajů a chci odeslat formulář.